FC Zlín oficiální web

DOMINIK MAŠEK: PŘESTUP DO ZAHRANIČÍ? MŮŽE VÁS BUĎ EXTRÉMNĚ NAKOPNOUT, NEBO I FOTBALOVĚ ZABÍT

Je historicky nejmladším hráčem, který se kdy objevil na českých prvoligových trávnících. Když naskočil jako střídající hráč do utkání posledního kola v Ostravě, bylo DOMINIKU MAŠKOVI 15 let a 322 dní. Syn bývalého ligového hráče Jaroslava Maška patří mezi největší české talenty a v letošní sezoně se stal výraznou posilou zlínského kádru. Jaká byla jeho cesta k fotbalovému snu a jak se vypořádal se životem v zahraničí v tak útlém věku?

Bylo ti teprve 15, když ses stal nejmladším hráčem české ligy. Znamená to pro tebe něco?
Byl to pro mě obrovský zážitek. Hrozně jsem se na to těšil, protože jsem to věděl už týden dopředu, že pojedu tenkrát s A týmem Příbrami. Tehdy tam trénoval David Vavruška, kterého jsem znal z dorostu. Ten mi pak řekl, že si mě s sebou vezme a že bych mohl naskočit. V té době to pro mě byl velký krok do dospělého fotbalu, ale postupem času to nějak vyprchalo a je to spíše nějaký milník, zápis do historie. Je to hezké, když mi to občas někdo připomene nebo se zeptá, ale žádnou velkou váhu tomu nedávám. Myslím si, že v budoucnu to stejně někdo překoná.

Vybavíš si ten zápas?
Jeli jsme do Ostravy, byla to dlouhá cesta. Byl to, tuším, poslední zápas sezony, celkem se nám dařilo, vedli jsme 2:0, takže tam byl i ten prostor pro mou premiéru. Pamatuji si, že jsem sváděl souboje s René Bolfem, který už dlouho nehraje. To si pamatuji asi nejvíc. Hrál jsem nějakých 8 minut, takže to pro mě v té době jako patnáctiletého kluka byl spíše zážitek. Byl jsem nervózní, ale bylo to fajn.

Rodiče se přijeli podívat?
Myslím, že tam nikdo nebyl. Taťka je trenér, takže ten byl někde, tuším, se svým týmem a mamka, ta myslím byla zrovna v práci. Navíc to bylo až v Ostravě, což je z Příbrami docela daleko. Ale to nevadí, já jsem si to užil i tak.

Jak těžké bylo hrát v necelýchšestnácti proti dospělým hráčům?
Pro mě to byl velký skok. Do té doby jsem hrál maximálně za devatenáctku. Přesun do mužů je hrozně náročný, byljsem v podstatě ještě dítě, ten rozdíl byl obrovský. Dostal jsem to spíše za odměnu, jelikož se mi dařilo a něco jsem pro příbramský dorost odvedl. Na dospělý fotbal jsem si tedy zvykal až v těch dalších sezonách.

Za půl roku jsi přestoupil do Hamburgeru SV. Proč zrovna tam?
Tam to bylo složitější. Já jsem byl tenkrát na stáži i v Chelsea, kde zrovna byl sportovní ředitel Frank Arnesen z Dánska, který mě chtěl do Chelsea. On se poté přesunul do Hamburgu, takže to tak nějak vyplynulo. Proto jsem tam pak odcestoval na fyzické testy a nakonec i přestoupil.

Jak je v akademiích klubů jako Hamburger SV postaráno o mladé hráče ve srovnání s českými kluby?
V první řadě je největší rozdíl ve finanční stránce. Oni si mohou dovolit třeba deset tréninkových ploch, mají lepší podmínky i pro regeneraci, spoustu trenérů i specialistů. V tom byl asi ten největší rozdíl. A pak je tady ta konkurence. Bylo tam dalších 10–15 takových frajerů, jako jsem byl třeba já. Musíte se prosadit, protože oni pak mohou přivést dalších 10 jiných hráčů, kteří budou hladoví. Bylo to hrozně těžké, ale jsem za tu zkušenost velmi rád. Myslím si, že jak po fotbalové, tak i lidské stránce mi to něco dalo. Naučil jsem se jazyk, osamostatnil se v šestnácti letech, musel jsem to zvládnout.

Zmínil jsi velkou konkurenci. Rozebereš to nějak více?
Němci nemají moc rádi, když mezi ně přijde cizinec. Začátky byly docela těžké, ale na druhou stranu těch cizinců tam bylo poměrně dost. Se mnou tam třeba přišlo dalších šest. Němci nechtěli pustit své pozice, takže konkurence byla opravdu veliká. Když někdo vypadl, což se několikrát stalo i mně, tak bylo velmi těžké vrátit se do základní sestavy. Bylo to tak vyrovnané, že mohl hrát v podstatě kdokoliv. Ten návrat zpět pak stál hrozně moc sil. Konkurence na každém postu.

Našel sis tam přátele? Jsi s někým v kontaktu?
Ano, mám kontakt na mnoho kluků odtamtud. Občas si s některými napíšeme. Občas za mnou jezdí jeden kamarád z Německa do Čech a zase naopak. Nějaký kontakt ještě udržujeme. 

Vybavíš si z té doby v Hamburgeru Petra Jiráčka, se kterým ses teď sešel ve Zlíně?
Ano, já jsem tam tehdy byl dřív než on, ale když pak přišel, tak jsem ještě párkrát trénoval s A týmem, takže jsem se tam s ním potkal. I teď, když jsem přišel tady do Zlína, tak jsme na působení v Hamburgu oba společně zavzpomínali. Vybavuji si ho tam, to měl ještě dlouhé vlasy. 

Máte nějaký společný zážitek?
To spíš ne. On přišel a já už v podstatě končil.

Z Německa jsi odešel po třech a půl letech do nizozemského SC Cambuur.Jak na tohle angažmá vzpomínáš?
Tam to bylo super. Přišel jsem jako volný hráč do první ligy, takže to byl další fotbalový posun. Měl jsem velkou smůlu, protože jsem odehrál na začátku snad jen první dva zápasy a pak jsem si zranil koleno, se kterým jsem laboroval, dalo by se říct, celou sezonu. V té sezoně jsme bohužel i sestoupili do druhé ligy. Pak se naskytla možnost vrátit se do Čech, což jsem přijal.

Jak bys tento klub popsal?
Byl to takový menší rodinný klub, moc pěkné prostředí, něco jako tady. Paradoxně i tam byly klubové barvy žlutá a modrá. Moc se mi líbil i život v Holandsku, jen je škoda, že jsem tam většinu času promarodil, ale tak už to prostě bylo.

Za rok jsi byl už v Česku. Proč ses tak brzy vrátil ze zahraničí?
Byla varianta, že ještě mohu zůstat a hrát ve druhé lize. Smlouvu jsem tam měl, ale cítil jsem, že po tom zranění bych potřeboval zase nějaký impuls posunout se někam dál, a když ta možnost přišla, tak jsem ji kvitoval. Bylo to i z důvodu, že tam tehdy byl trenér Koubek, kterého jsem znal i z reprezentace. Myslím si, že to nakonec byl dobrý krok vrátit se zpět do Čech. V Bohemce jsem pak chytil zase formu a posunul se zpět do ligy. Teď už začínám čtvrtou sezonu tady v lize.

Doporučil bys po vlastní zkušenosti mladým hráčům přestup do zahraničí?
Myslím si, že to je individuální. Je na každém jedinci, jestli by to zvládl v cizím prostředí, bez rodiny. Nelituji toho. Když někdo bude mít tu šanci a bude cítit, že na to má a taky mít kolem sebe lidi, kteří ho podpoří, tak bych mu v tom určitě nebránil. Je důležité se rozhodnout správně a někdy je to těžké. Je to psychicky náročné. Někoho to může extrémně nakopnout, ale někoho taky fotbalově zabít. Je to opravdu dost individuální.

Co ti pomáhalo?
Ze začátku bylo hodně těžké se nějak začlenit bez znalosti jazyka. Hnalo mě takové to, že musím. Snažil jsem se mezi kluky co nejvíce pochytit, často jsme chodili na filmy do kina, které byly v angličtině s německými titulky, takže i tam jsem se dost naučil. Začlenit se do kolektivu je hrozně důležité. Nejhorší je, když tam přijde někdo nový a straní se kolektivu a nezapadne. To pak může mít hodně těžké. Když jsem měl volný čas, tak jsme hráli různé sporty, takže jsem se ani nějak nenudil. Jak jsem ale řekl, začátky byly fakt těžké. Byl jsem tam v šestnácti sám, bez rodičů, ale zvládl jsem to. A myslím si, že každý by to nějak zvládl.

Jakými jazyky se domluvíš?
Anglicky, německy, nizozemsky rozumím, ale nemluvím.

Řada hráčů se chce přes českou ligu dostat do zahraničí.Ty jsi šel opačnou cestou. Jaké teď máš fotbalové sny, ambice?
Když vezmu ty krátkodobé cíle, jsem na hostování ve Zlíně, budu se snažit co nejvíce pomoci zdejšímu klubu, aby se nám dařilo. Chtěl bych vstřelit nějaké branky a vytvářet šance. Pak se uvidí, jestli navážu nějakou dlouhodobější spolupráci, nebo se vrátím zpět do Mladé Boleslavi. Ten dlouhodobý cíl je dostat se do dobré formy, odehrát dobré sezony a třeba se do zahraničí vrátit. Každý hráč by si rád zahrál v zahraničí v některé z velkých lig, je to stále můj cíl a prostor na to pořád je. Budu se teď soustředit na angažmá tady ve Zlíně a snažit se odvést co nejlepší práci, pak se uvidí.

Dvakrát jsi byl vyhlášený českým fotbalovým talentem roku.Každý od tebe jistě očekával velké věci v budoucnu. Jak jsi tenhle tlak zvládal?
Já jsem nad tím úplně nepřemýšlel. Bylo to hezké ocenění, hrozně jsem si toho vážil, ale spíše to byla taková motivace do další práce, abych dokázal, že mi to patří právem. Ty fotbalové cesty jsou různé,přes zranění, angažmá apod. Zatím se to vyvrbilo tak, že jsem tady. Je to fajn, možná to jednou budu vyprávět dětem nebo vnoučatům, ale možná si na to za pár let ani nikdo nevzpomene. Ocenění je to hezké, jsem na to pyšný a vážím si toho moc, ale teď už se na to nehraje. Už je mi 24, není mi 15.

Neříkáš si někdy, že jsi mohl být teď někde jinde, ve větším klubu?
Mohlo to tak být, kdybych se nezranil. Ale taky vše mohlo být úplně jinak. Mohl jsem se rozhodnout pro něco úplně jiného. Taky jsem se mohl zranit tak, že bych fotbal nehrál už vůbec. Nad tím nejde přemýšlet, snažím se neotáčet za minulostí, ale spíše přemýšlet, co bude dál.

Zlínský trenér Csaplár o tobě mluví jako o svém fotbalovém dítěti. Byl jedním z hlavních důvodů, proč jsi ve Zlíně?
Ano. Asi i jeden z těch největších. Znám se s ním již delší dobu. On mě vedl v dorosteneckých reprezentacích, je to taky Příbramák. Navíc se s ním zná i taťka, ve fotbalovém světě se potkali, takže víme o sobě delší dobu. Ano, byl to jeden z faktorů, proč jsem šel sem do Zlína. Mluvil jsem s ním osobně před tím příchodem.

Je to pro tebe velká změna odstěhovat se na Moravu?
Pro mě to není problém. Jsem zvyklý takhle pendlovat. Byl jsem v Hamburgu, v Holandsku, pak jsem se přestěhoval do Prahy z Příbrami, byl jsem v Boleslavi, teď jsem tady. Pro mě to není problém. Myslím si, že se i umím začlenit do party, takže s tím nemám problém. Zatím jsem na hotelu a uvidíme, jak to bude dál. Na ten půlrok asi nemá cenu něco hledat. To asi až v případě, že bychom se dohodli na dalším pokračování. V tuto chvíli jsem ale spokojený. Musím říct, že Zlín je příjemný a líbí se mi tady.

Ve Zlíně není takový tlak. Je daleko od Prahy. Vyhovuje ti, že nejsi tolik na očích?
Mně to nějak nevadí. Když jdu na hřiště, tak se stejně soustředím především na svůj výkon nebo na týmový výkon. Vždycky je příjemné, když fanoušci fandí, to hráč pociťuje. Třeba oproti Mladé Boleslavi je to tady fajn. Tam moc lidí nechodí. Odehrál jsem první domácí zápas v základní sestavě a cítil jsem podporu diváků, kteří fandili. Hraje se mi lépe před zaplněnými tribunami, ale i kdyby byly prázdné, tak se vždy budu snažit ze sebe dostat maximum.

Často zmiňuješ svého tátu, který také hrával první ligu.
Když jsem se narodil, on byl ještě profesionální fotbalista. Od malička jsem s ním chodil na tréninky, takže asi mi to bylo předurčené, že budu hrát fotbal. Nikdo mě do toho netlačil. Vždycky když jsem s ním jezdil na tréninky, tak jsem si vzal míč. Když mi byly asi 4 roky, tak jsem začal s fotbalem v Příbrami. Samozřejmě vždycky mi radil a chtěl pomoci.

Je tvým vzorem?
V začátcích byl i mým velkým vzorem, když ještě třeba hrál. Teď je trenér, takže spolu pořád probíráme fotbal. Když je po zápase, tak se bavíme, co jsem udělal dobře nebo co špatně. Bez fotbalu by to u nás nešlo, je to náš život. Máme podobné názory na fotbal. Když mě dříve trénoval, někdy s námi i hrál na tréninku a hráli jsme třeba i spolu, tak to nedopadalo dobře. Hodně jsme se na hřišti hádali, ale vždycky to bylo v nějakých hranicích. Oba jsme ovšem velicí nerváci.