FC Trinity Zlín oficiální web

MARTIN FILLO: KDYŽ HRAJU FOTBAL, TAK PRO MĚ NEEXISTUJE NIC JINÉHO


17.08.2021


Na ligových trávnících se začal prohánět poměrně brzy. Již v osmnácti odstartoval záložník MARTIN FILLO svou profesionální kariéru, která trvá k dnešku sedmnáct let. Pětatřicetiletý fotbalista v minulosti působil v Plzni, s níž získal dva tituly a zahrál si s ní i Ligu mistrů. Kromě Viktorie nastupoval i za norský Stavanger, Mladou Boleslav, anglický Brentford, Příbram a Teplice, odkud v lednu 2018 odešel do Ostravy. V české lize odehrál 336 zápasů a vstřelil 51 branek. Za český reprezentační A-tým si připsal tři starty.

Ve vaší profesionální kariéře je Zlín už osmým klubem. Tolik přestupů jste asi neplánoval, že?
Pravda je taková, že jsem začal brzo, když jsem v 18 poprvé nakoukl do ligy. Teď je mi pětatřicet let, takže ta má kariéra už je docela dlouhá. Sedmnáct let hraji ligu, čili když se na to člověk podívá tímto úhlem, není to tak hrozné. Každopádně jsem nepočítal s tím, že budu takhle cestovat a že těch klubů bude tolik. 

Nedělá vám problémy si zvykat na nové prostředí?
Má to své pro a proti. Když musíte měnit působiště a vytrhnout rodinu z toho svého prostředí, tak to především pro ně není moc příjemné. Na druhou stranu člověk pozná během kariéry hodně lidí, udělá si hodně známostí, pozná nová města. V něčem je to příjemné, v něčem méně, ale patří to k mému povolání. Dokud budu hrát, tak má rodina musí počítat s tím, že se budeme stěhovat tam, kde budu hrát.

Kde jste se cítil nejlépe?
Mně se líbilo všude. Nezáleží na tom, kde hrajete, ale jak se vám v tom klubu daří, jací jsou tam lidé, jakého máte trenéra. Bydlel jsem třeba v Londýně nebo v Praze, ale moc jsem si to tam neužil, protože se mi fotbalově nedařilo. Naopak jsem byl třeba v Teplicích, což je malinké městečko, ale mně se tam líbilo, protože jsem měl dobré období na hřišti.

Dva roky jste hrál za Viking Stavanger. Norsko přitom není obvyklou fotbalovou destinací. Co vás na sever Evropy zlákalo?
Čtyři roky jsem kopal ligu za Plzeň. Pak jsem jel na reprezentaci U21 do Holandska, kde si mě vyhlídl německý trenér Uwe Rösler (legenda Manchesteru City), který trénoval právě ve Viking Stavanger a měl o mě eminentní zájem. Nevěděl jsem o norském fotbale vůbec nic, jel jsem tam na čtyři dny, a když jsem viděl ty podmínky a všechno okolo, tak jsem souhlasil s přestupem. Byl jsem nejdražší posila v historii klubu, chtěl jsem jít do zahraničí za každou cenu. Strávil jsem tam tři roky, moc se mi tam líbilo, a kdybych to teď měl vrátit zpátky, asi bych se nevracel. Já se tehdy ale chtěl vrátit a šel jsem zpět do Plzně. Na tak dlouhou dobu už jsem se nikam do zahraničí nedostal a trochu toho rozhodnutí lituji, ale určitě to byla cenná zkušenost, která mě obohatila nejen fotbalově, ale i lidsky. Šel jsem tam v jednadvaceti letech a trochu jsem se tam otrkal, řekl bych, že mi to prospělo. Norsko je krásná země, jsem rád, že jsem tam mohl žít a hrát ligu v zahraničí.

Jak se vám hrálo v Tromso za polárním kruhem? Nezmrzl jste tam?
Norsko je hrozně dlouhé. Za polárním kruhem je jen část. Já byl hodně na jihu, takže ty teploty tam byly normální jak u nás, jen tam foukal víc vítr. Samozřejmě když jsme cestovali na sever a jeli jsme tam v březnu, byly tam dva metry sněhu. Hodně těch klubů je ale spíše na jihu nebo ve středu Norska. Tam jsou ty podmínky úplně v pohodě. 

Domluvil byste se ještě norsky?
Ten třetí rok jsem měl kurzy norštiny, něco jsem se naučil. Oni si toho pak hrozně vážili, že jsem se chtěl učit norsky. Dokonce jsem měl i jeden rozhovor v norštině. Dnes už bych se ale nedomluvil. Výhoda byla, že každý tam uměl anglicky, takže pro mě ideální. Když jsem ale do Norska přišel, jazyk jsem neuměl vůbec. Anglicky jsem se naučil až ten první rok.

Uměl byste si tam představit dovolenou?
Já tam mám známé, občas za nimi zajedu pozdravit, podívat se na fotbal. Rád se tam vracím.

S Brentfordem jste postoupil do druhé nejvyšší anglické soutěže. Nevadilo vám, že jste nezůstal?
Tam jsem šel na hostování z Plzně. Postoupili jsme z League One do Championship, ale pak se rozhodli, že si mě tam nenechají, což mi bylo líto. Tu Championship jsem si chtěl zahrát, ale měl jsem smlouvu v Plzni, tak jsem se musel vrátit. Škoda, protože ta Anglie je zase jiný svět. Je tam obrovská kvalita i v těch nižších soutěžích. Hrál jsem třetí ligu a pořád tam chodil plný jedenáctitisícový stadion. Kamkoliv jsme přijeli, tak ty stadiony byly obrovským zážitkem. Ti lidé to tam nesmírně žerou. Obrovská zkušenost.

S Plzní jste získal dva tituly, ale nebyl jste pevnou součástí zlaté éry klubu. Nemrzí vás to zpětně?
Vrátil jsem se v roce 2011, pomohl jsem vybojovat první titul v historii klubu, poprvé se postoupilo do evropských pohárů, Ligy mistrů. Bylo těžké se prosadit, protože tam byla obrovská konkurence. Jsem rád, že jsem u toho mohl být. Pocházím z Plzně a pro mě byl vždycky největší sen s Plzní něco dokázat a myslím, že se mi to povedlo. 

Hodně hráčů sní, že si zahraje českou ligu za jedno z pražských „S“. Vy jste přitom do Sparty odmítl v devatenácti přestoupit. Co vás to napadlo?
Odmítl jsem to proto, že jsem věděl, že tam nemám šanci. Byl tam tehdy Karel Poborský, Šimák, Kováč. Strašně moc osobností a fantastických hráčů. Věděl jsem, že v Plzni budu hrát, ale kdybych přestoupil do Sparty, tak si myslím, že bych v áčku neměl šanci. Rozhodl jsem se, že ten přestup neudělám. Zůstal jsem v Plzni, postoupilo se z druhé ligy do první a pak jsem dva roky hrál ligu, kdy jsem nevynechal jediný zápas. Před odchodem do Norska jsem odehrál za Plzeň přes sto zápasů. Myslím si, že to byl dobrý krok. Musím ale říct, že ten měsíc ve Spartě byl neskutečný zážitek. Trénovat vedle Poborského či Kováče bylo neuvěřitelné. Tenkrát si pamatuju, že jsem žil fotbalem. Hrozně jsem tam chtěl zůstat, ale pak jsem si uvědomil, že ti hráči jsou světelné roky přede mnou, a proto jsem se vrátil do Plzně.

Těžké rozhodnutí?
Člověk má nějakou sebereflexi a uvědomuje si, že je tam někdo lepší. A když jich je třeba patnáct, tak nevím, co bych tam dělal.

Jak tehdy reagovali zástupci Sparty?
Tenkrát jsme se tak s manažerem dohodli, já poděkoval a odešel jsem.

Za reprezentaci jste odehrál v roce 2009 tři zápasy. Nemrzelo vás, že pak už další nepřibyly?
Nakoukl jsem do reprezentace, oblékl dres se lvem na prsou v přátelských utkáních. Musím říct, že si vážím, že vůbec k tomu došlo. Nejdřív mě tam zkoušel František Straka, poté za Michala Bílka a pak už jsem se tam víckrát neobjevil. Žádnou velkou reprezentační kariéru jsem neudělal, ale jak jsem řekl, pro mě byla pocta, že jsem vůbec reprezentační dres oblékl.

V jednom rozhovoru jste zmínil, že gól, který vám nejvíce utkvěl v paměti, byl z finále žákovské ligy proti Zlínu. Proč právě on?
Tenkrát jsem žil jen fotbalem. Moc rád na to období vzpomínám i proto, že jsme měli legendárního trenéra Žaloudka, který v Plzni vychoval neskutečný počet hráčů. Jeho rukama prošel třeba i Venca Procházka. Spoustu hráčů poslal do ligy a já jsem s tímhle trenérem spolupracoval pět let a bylo to pro mě neuvěřitelné období. Tenkrát jsem se zamiloval do fotbalu. Trénovali jsme před školou, po škole. Všechny prázdniny jsme trénovali 2× až 3× denně. Tohle mě nasměrovalo do kariéry. Hrozně rád na tohle období vzpomínám. Tenkrát si pamatuju, že jsme hráli finále turnaje proti Zlínu, a když jsem viděl na rozcvičce ty Zlíňáky, kteří byli
všichni o hlavu vyšší, říkal jsem si, že vůbec nemáme šanci vyhrát. Ale byli jsme hladoví po úspěchu, a když pak člověk něco hrozně moc chce a povede se to, tak je to krásný pocit. Já v tom finále dal gól, vyhráli jsme
a ty vzpomínky jsou boží. Vzpomínám na hodně jiných gólů, ale tyhle emoce byly nepopsatelné.

Ještě se dokážete z gólu radovat, jako když jste byl dítě?
Jasně. Když hraju, tak pro mě neexistuje nic jiného, to je na fotbale nádherné. Ten zápas tě tak vtáhne, že neexistuje v tu chvíli nic jiného. Pak, když se povede nějaký výsledek a člověk dá ještě gól, tak je to krásný pocit.

Kdo vás v mládí nejvíce vedl a motivoval?
Neměl jsem nějak extrémně motivované rodiče. Vždycky jsem chtěl uspět sám. Nejvíc nám dal trenér Žaloudek, ale nevzpomínám si, že by mě musel dokopávat ještě někdo jiný. Vždycky jsem se musel motivovat nejvíc sám a to mi vydrželo až doteď. Tu motivaci v sobě mám a pořád cítím, že chci něco dokázat. V tom mám možná výhodu.

Podle řady ligových fotbalistů patříte mezi nejméně oblíbené protihráče. Zakládáte si na pověsti zlého muže?
Vždycky jsem chtěl vyhrát za každou cenu. Musím uznat, že jsem nepříjemný protihráč. Nikdy jsem nikomu nic nedaroval, vždy do toho dal všechno a možná proto někteří hráči v lize mě nemají rádi, ale vím,
že je spousta hráčů, kteří mě respektují.

Součástí vašeho image jsou tetování.Co pro vás znamenají?
Některá mají svůj účel a některá mám jen tak. Většina z nich má ale pro mě význam. První tetování jsem měl v nějakých patnácti letech. Dnes už hůř snáším tu bolest, kterou tetování obnáší, protože některá
velká tetování mi vzala fakt moc energie. V sezoně si to nemohu dovolit a po sezoně jedu většinou k moři, kde bych s tím nemohl na slunce. Už jsem v tom opatrnější, než jsem býval.

Ve svém příjmení máte dvě písmena „L“. Zjišťoval jste proč? Je to třeba díky předkům z ciziny?
Nezajímal jsem se o to nikdy. Jsem rád, že nejsem Novák a že to příjmení nemá každý.









Podkategorie

Příští utkání

Tabulka FORTUNA:LIGA

XKlubZVRPSB
1.Plzeň16123134:1039
2.Slavia16121351:1437
3.Sparta1695230:1532
4.Olomouc1673625:1824
5.Hr. Králové1672719:1923
6.Ml. Boleslav1664626:2422
7.Bohemians1664627:2922
8.Slovácko1664620:2722
9.Liberec1663721:2121
10.Ostrava1655626:2420
11.Brno1662827:3420
12.Teplice1654723:3519
13.Č. Budějovice1653817:3018
14.Jablonec1644822:2716
15.Zlín1626815:3012
16.Pardubice16311213:3910